Jak se rozhodnout, zda pečovat v domácím prostředí?
Ve chvíli, kdy nám lékař sdělí, že náš blízký je na konci života, je vhodné položit si otázku, zda o něho chceme pečovat až do konce v domácím prostředí. Otázku by si měla položit celá rodina, ovšem v první řadě je třeba hovořit o tom s nemocným. Jeho přání by mělo stát na prvním místě a poté je nutné zvážit, zda máme potřebné síly fyzické, psychické a rovněž reálné možnosti s nemocným být. I o tom doporučujeme hovořit s nemocným, tak aby i rozhodnutí, které vzejde, bylo vaše společné.
Semknout se kolem nemocného
Jde o významnou etapu života. Období, které není snadné a je časově ohraničené. Současně může jít ovšem o období krásné, kdy se vztahové hodnoty prohlubují…Je to čas, na nějž se bude jednou vzpomínat a pro náš zbývající život bude hodně znamenat. Neváhejme proto poprosit celou rodinu o pomoc. V budoucnu budou ti, kteří se zapojí, za možnost stát nablízku nemocnému vděční. Neostýchejme se proto oslovit např. dospělé děti (i když toho mají hodně) a do péče je rovněž včlenit. Tento krok většinou vede ke stmelení rodiny.
Komunikovat s lékaři
Důležitá je otevřená komunikace s ošetřujícím lékařem nemocného. Je potřebné se otevřeně zeptat ošetřujícího lékaře, který nemocného nejvíce léčil v posledním období, na průběh nemoci. Např. u onkologického onemocnění zkušený onkolog dovede velmi dobře odhadnout průběh a předpokládanou délku nemoci (tzv. prognózu). Tuto informaci potřebujeme znát proto, abychom věděli, jak dále zorganizovat péči v rodině. Pokud je hlavní pečující osoba zaměstnaná, je pro ni důležité vědět, jak dlouhé volno si má v práci zařídit. Průběh onemocnění je různý. Jsou onemocnění, u kterých jsou lidé měsíc i roky upoutáni na lůžko, a pak jsou např. některá onkologická onemocnění, kdy je nemocný dlouho soběstačný, chodící a jen několik málo dnů před smrtí ulehne na lůžko. Pokud si nemocného bereme do domácího prostředí např. z nemocnice nebo se zhorší jeho zdravotní stav, informujeme vždy praktického lékaře. ze zákona za péči o nemocného v domácím prostředí je praktický lékař zodpovědný.
Jak mluvit s nemocným
Ze zkušenosti vyplývá, že je lépe hovořit otevřeněji o onemocnění, o ukončení léčby a blížící se smrti.
Pro osoby pečující je důležitým pravidlem v komunikaci s nemocným, že téma hovoru udává sám nemocný. Rozhodně bychom ho neměli utěšovat nereálnou naději výroky typu: “To bude dobré”, “uzdravíš se” apod. Lidé, kteří jsou informovaní o své diagnóze a prognóze, mají možnost se lépe se svou nemocí vyrovnat, otevřená komunikace napomáhá upevnění důvěry. Člověk alespoň částečně smířený se svou nemocí umírá daleko klidněji. Mohl si díky tomu např. zařídit různé věci, uspořádat potřebné, rozloučit se. Nepravdivost ze strany pečujícího s sebou může nést riziko narušení vztahu mezi ním a nemocným. Nemocný si často vážnost své nemoci uvědomuje. Pokud se otevřené komunikaci vyhýbáme, může se stát, že každý z nás trpí sám a ještě má obavu o toho druhého.
Nést nemoc společně
Podstatné je dát nemocnému naději, a to znamená dát mu naději reálnou, pravdivou. Najít drobné radosti, pěkné situace, na které se nemocný může těšit. Vhodné je soustředit se na přítomný okamžik života a ten žít naplno. Nemocný se postupně musí kvůli své slabosti, únavě a dalším fyzickým omezením vzdávat mnoha věcí. Tím vyplývají daleko více na povrch hodnoty vztahové. Hodnota vztahu v rodině, vzájemná láska a přátelství se mohou v tomto období upevňovat, prohlubovat a růst. Podstatné, jak už bylo řečeno je nést nemoc společně. Pokud se to podaří, tak se toto období může stát časem drobných radostí přes společně prožívanou bolest a únavu. Často vyplývá na povrch touha po smíření a urovnání vztahů.
Důležité je také pomoci nemocnému uspořádat případné majetkové záležitosti, které jsou pro něj důležité.
Někdy je také vhodné – pokud se okamžik smrti již blíží – např. dopředu oslavit nějaké výročí, svátky…
Fáze smíření a jejich prolínání
důležité je si uvědomit, že nemocný prochází různými fázemi smiřování se s nevyléčitelnou nemocí. Tyto fáze popsala Elisabeth Kübler-Rossová:
Fáze šoku a popírání – období, kdy nemocný popírá informace o nemoci, např. se domnívá, že došlo k omylu ze strany lékaře, k záměně výsledků vyšetření, nevěří sděleným informacím….
Fáze agrese a zlosti – nemocný se zlobí na zdravotníky, na své nejbližší, zvláště na toho, kdo o něj nejvíce pečuje. Hledá viníka! Trpí pocitem nespravedlnosti, může mít zlost na zdravé lidi kolem sebe. Když agrese a hněv směřují vůči osobám blízkým, je často pečování těžké, pečující se cítí nedoceněný, ztrácí sílu a motivaci. Je potřebné si slova nespokojenosti nemocného “překládat”: “Nezlobí se na mě, ale zlobí se na svou nemoc, na svou nemohoucnost.”
Fáze smlouvání a vyjednávání – v této fázi nemocný dělá různé velké sliby, hledá alternativní možnosti léčby, dělá velké (často nereálné plány) do budoucna. Je ochoten zaplatit cokoli za příslib vyléčení. Je zde velké riziko zneužití ze strany různých nepoctivých prodejců různých přípravků a léčitelů.
Fáze deprese a smutku – v této fázi máme dojem, že nemocný vše vzdává, je smutný, prožívá strach, obavy ze své budoucnosti i budoucnosti své rodiny. Jedná se však o poslední fázi před smířením.
Fáze smíření a akceptace – nemocný přijímá svou nemoc, začíná s nemocí žít, radovat se z maličkostí, které život přináší. Má možnost se vědomě loučit s blízkými, zařídit si vše, co je pro něho důležité.
Ve své podstatě každá z těchto fází je “dobrá” a potřebná. Pečující často mají strach z toho, že když se nemocný dozví plnou pravdu o onemocnění, upadne do deprese a začne vše vzdávat. Ale všechny tyto fáze jsou cestou vedoucí ke smíření a je potřebné jimi projít.